Zlehka našlapuji po bělostné dečce, která pokrývá předaleký prostor všude kolem mne. Do dáli nevidím, musím si dlaní stínit oči, jelikož žlutá záře, která dopadá na bílé pole, jej přetváří na velké zrcadlo, které jí světelné signál opětuje. Oslepuje mne to, ale kráčím polehoučku dál.
O pár minut později, mne připomínajících spíše hodiny, jsem v dálce zahlédla první stromy. Oznamovaly mi začátek lesa. Vítr začal tančit v korunách stromů, které se chvěly tím šimráním. Shazovaly ze sebe zbytečné vrstvy panensky bílých kabátků a čepic. Naopak já, jako bych si jednu bílou čepici oblékla. Vítr dotančil až ke mne, štípal mne do tváří, až byly červené jako rajčata. Zachumlala jsem se do své šály více, aby mne už nemohl dráždit.
Došla jsem k lesu, který se zdál být nekonečný. Větve nade mnou ochranitelsky čněly do výše. Začalo sněžit, ale žádné vločky se ke mne přes husté větvoví nedostaly. Mohla jsem si jen představovat, jaký měly jednotlivé vločky tvar. Zvedla jsem hlavu a pohlédla do korun stromů. Slyšela jsem třepotání ptačích křídel, ale nezahlédla jsem žádného ptáčka.
Všude okolo byly stromy. Jako by jeden druhému z oka vypadl. Kdybych sem nechodila každý den, jednoduše bych se ztratila. Já už ale vím, kudy vede cestička a nebála se jsem se zabloudění.
Rozhlédla jsem se okolo sebe a došlo mi, že jsem dlouho nezahlédla svého kamaráda. Kam se zase zaběhl? Běželo mi hlavou. Zvedla jsem zmrzlé prsty k puse a zahvízdla. Za chvilku jsem už slyšela zběsilé oddechování a zpozorovala svého psa, jak ke mně pádí. Byl celý od sněhu a než jsem mu stihla uhnout, povalil mne na zem. Svým studeným vlhkým čumáčkem mi narážel do tváří. Byla mi ještě větší zima, ale zvládla jsem ho uklidnit. Otřepal se a všechen sníh dopadl na mé oblečení. Odfrkla jsem si a snažila se oprášit si ten sníh z oblečení. Se svým společníkem po boku jsem se vydala dál.
Slunce pomalu zapadalo, stíny se prodlužovaly a snažily se mne lapit svými dlouhými údy. Nenechala jsem se. Stromů ubývalo, a to znamenalo, že jsme skoro doma. Na obličej mi dopadalo čím dál více paprsků slunce. Až jsem vyšla z lesa a slunce bylo přímo proti mně. Dole v údolí ležel můj domov. Byl to krásný pohled. Všechno bylo čisté. Přede mnou se rozprostírala ves. Z komínů se kouřilo, jak se lidé snažili zahřát. A v dáli, za kopci a řekami, zářila velká ohnivá koule. Stála jsem tam a koukala se, jak pomalu zapadá. Obloha na východě už byla černá a dávala tak možnost hvězdám, aby se ukázaly. Otočila jsem se zpátky na západ a zjistila, že slunce už je pryč. Nechávalo za sebou jen kousky světla. Vyrazila jsem rychle domů. Pes běžel přede mnou.
Když jsem doběhla k hlavním dveřím, otočila jsem se na západ, kde zmizely poslední zbytky světla. Stihla jsem to, říkala jsem si. S radostí jsem vydechla vzduch z plic. Usmála jsem se. Není nad krásnou procházku.
Comentarios